Dějiny typografie, tiskové techniky, vývoj písma

Typografie je umělecko-technický obor, který se zabývá technikami vzniku písma. Dějiny typografie ve vlastním slova smyslu začínají kolem roku 1455, kdy Johannes Gutenberg vynalezl knihtisk. 

Typografie je nauka o písmu, jeho zákonitostech a správném použití. Dříve byl pojem typografie po-užíván pro souhrnné označení celého tiskárenského průmyslu, později pro grafickou úpravu tiskovin. Slovo typografie je složeno ze slov typus a grafó. Latinské slovo typus (znak, vzor) pochází z řeckého typus (tep, ráz). Řecké slovo grafó znamená píši. Doslovně tedy typografie znamená psaní znaků. 

Zjednodušeně se na typografii můžete dívat také jako na soubor typografických pravidel. Jejich do-držováním při sazbě učiníme tištený text lehce a příjemně čitelným. Dnešní typografická pravidla navazují na pravidla pravopisná a patří ke kulturnímu dědictví. 

Každý textový dokument se skládá z těchto základních částí: 

 úvodní část, 

 vlastní textová část, 

 závěrečná část. 

U rozsáhlejších prací obsahuje úvodní část zpravidla titulní stranu, prohlášení, abstrakt a obsah (příp. seznam zkratek a značek). Textová část se dělí do jednotlivých kapitol a podkapitol. Závěrečná část sestává nejčastěji ze seznamu použité literatury a příloh (příp. rejstříku pojmů) .

Popis částí práce 

Titulní list se nečísluje a má danou přesnou strukturu a formát. Obsahuje název práce, označení typu práce (např. seminární práce), jméno autora, název a sídlo školy a rok dokončení (odevzdání) práce. 

Na druhý list umisťujeme prohlášení. Prohlášení obsahuje text, kterým autor stvrzuje samostatnost vypracování svého díla a uvedení veškeré literatury, z níž čerpal. Doporučuje se uvést také datum a podpis autora. 

Další list obsahuje abstrakt, kterým stručně a výstižně charakterizujeme obsah práce v několika řád-cích základního textu. Vypracovává se v angličtině a v češtině. U kvalifikačních prací abstrakt nahra-zuje cizojazyčné resumé, které bývá uváděno v závěrečné části práce (většinou za seznamem zdrojů), (1). 

Obsah se umisťuje na samostatnou stránku, musí být stručný a přehledný. Obsahuje názvy kapitol a podkapitol a čísla stránek, která lokalizují jejich polohu. Čísla stránek jsou zarovnávána k pravému okraji pomocí tabulátorů a jejich příslušnost k určitému názvu kapitoly může být opticky vyznačena vodicími znaky (například tečkami). 

V některých pracích zejména technického zaměření je vhodné soustředit zkratky a značky používané v textu do jednoho místa – seznamu zkratek a značek. Autor zde všechny zkratky vysvětlí a nebude muset postupně zkratky popisovat při jejich prvním výskytu v textu. 

Textová část práce začíná úvodem.

Úvod se čísluje od nuly nebo jedničky a vymezuje se v něm pro-blém a cíl práce. 

Na úvod navážou jednotlivé kapitoly a podkapitoly, jejichž počet je dán obsahem práce. Hlavní ka-pitoly by měly začínat na nové stránce. Pozor na vázání odstavců na konci stránky (viz položka TOK TEXTU ve vlastnostech odstavce). Jsou-li tabulky vkládány do textu a nelze je umístit těsně za pří-slušný text, vloží se na další stránku. Za text se napíše odkaz (viz Tab. str. nebo Tab. č.). Podobně se odkazujeme na přílohy. 

Závěr je povinnou součástí práce, která koresponduje se stanovením cílů. Zde napište shrnutí dosa-žených cílů, výsledek ověření hypotézy, stupeň splnění cíle vytyčeného v úvodu. 

Doplňující část práce mohou tvořit přílohy, tabulky (které neuvedete do textu), seznam literatury, případně seznam příloh (je povinný, pokud vaše práce obsahuje hodně příloh). 

Přílohy, tabulky a seznam literatury umístěte vždy na novou stránku. Do seznamu literatury napište všechny zdroje, ze kterých jste čerpali včetně webových stránek. Při tvorbě seznamu literatury je nutné dodržet přesně daná pravidla. 

Přílohy obsahují veškeré prvky, které mají být součástí dokumentu, ale pro svůj materiální, rozsa-hový či jiný charakter se do běžného textu nevkládají. Na přílohy se odkažte v obsahu nebo zařaďte do své práce seznam příloh. Přílohy se číslují v záhlaví a označují se velkými písmeny anglické abe-cedy. 

V rozsáhlejších pracích je vhodné pro snadnější orientaci uvést základní pojmy, případně zpracovaný materiál do rejstříku pojmů s uvedením stránky, kde se příslušné heslo v textu vyskytuje 

Základní části dokumentu

Datový soubor neboli dokument, je textový soubor, který vytváříme pomocí nástrojů textového procesoru. Každý textový dokument se skládá z prvků, které můžeme různě nastavovat a měnit. Sta-vebními prvky jsou znak, slovo, odstavec, stránka, oddíl a vložené objekty. 

Základním elementem každého dokumentu je znak, písmeno. Změně vlastností (písma, odstavce) se říká formátování. Pokud neoznačíme žádný text, nastaví se vybraný formát písma na text od po-zice kurzoru dále. Pokud chceme změnit vlastnosti písma v již existujícím textu, musíme text vybrat (označit). 

Slovo je stejně jako v běžném psaném jazyce skupina znaků oddělená od sousedních slov mezerou. Mezeru mezi slovy v textovém procesoru píšeme zásadně vždy pouze jednu. 

Odstavec se v textovém editoru ukončuje klávesou ENTER. Skládá se samozřejmě ze znaků, kterým můžeme nastavit vlastnosti písma. Formát odstavce dále zahrnuje množství vlastností (zarovnání, odsazení, mezery, řádkování, číslování, orámování atd.). Všechna nastavení formátu odstavce se aplikují na odstavec, ve kterém je kurzor, není třeba text odstavce vybírat. 

Stránka je prostor, do kterého píšeme text. Můžeme určit její velikost, orientaci (zda bude na výšku či na šířku), okraje po všech stranách textu a další vlastnosti. 

Oddíl rozděluje dokument do částí, které mohou mít samostatné formátování. Může začínat na sa-mostatné stránce nebo může být průběžný, takže lze mít v rámci jedné stránky více oddílů. Oddíl může mít vlastní číslování a další vlastnosti.

Zásady přípravy textu 

Úpravě textu je vždy potřeba věnovat velkou péči. Prvním předpokladem je bezpodmínečná jazy-ková správnost, volba jazykově i technicky správných termínů a názvosloví, jednotnost značení. V tomto ohledu jsou dostatečně známým vodítkem zejména Pravidla českého pravopisu, dále nej-různější terminologické a pojmové slovníky. Zásady definované v pravopisných pravidlech je nutné ještě doplnit o zásady správného zápisu textu. 

Použijeme-li v dokumentu knižní (proporcionální) písmo, musíme současně respektovat zásady zá-pisu všech znaků, které toto písmo má a kterými se odlišuje od písma strojopisného. Důvody, proč tyto znaky vůbec vznikly, jsou v zásadě tři: 

 Zlepšují čitelnost textu, tj. jejich grafická stránka usnadňuje čtení a rozpoznávání očima. 

 Nesou významovou informaci. Podporují tedy rychlejší pochopení čteného textu. 

 Zlepšují estetickou úroveň dokumentu. 

4.1.2 Znaky, ve kterých se často chybuje 

Nyní uvedeme správné způsoby psaní znaků a spojení znaků, ve kterých se často chybuje. Pokud znak nenajdeme na klávesnici, můžeme jej napsat pomocí ASCII kódu nebo můžeme použít nabídku VLOŽENÍ – SYMBOL – DALŠÍ SYMBOLY a zvolit kartu SPECIÁLNÍ ZNAKY. 

Mezery 

Mezislovní mezera — píše se jediným stiskem mezerníku. Nikdy tuto mezeru nepoužíváme pro ja-kékoliv zarovnávání pod sebe, pro mezeru u prvního řádku odstavce, v tabulkách atd. Mezislovní mezera podléhá formátování, mění tedy svou velikost a nelze pomocí ní měřit jakékoliv vzdálenosti. Mezi dvě slova vkládáme vždy jen jednu mezislovní mezeru. 

Nezlomitelná mezera — používá se mezi takovými slovy a spojeními, mezi nimiž nesmí nikdy nastat konec řádku. Nezlomitelné mezery rovněž nemohou být nikdy dvě za sebou. V programu MS Word bohužel nemáme nezlomitelnou mezeru k dispozici, což je velký nedostatek tohoto programu. Je 43 HLADKÁ SAZBA A JEJÍ PRAVIDLA 

třeba místo nezlomitelné mezery využít jiný speciální symbol a nouzově se používá tzv. pevná me-zera. Pevná (nezlomitelná) mezera se povinně užívá při zápisu: 

 fyzikální veličiny (např. 25 kg), 

 kalendářního data (např. 1. ledna 2009), 

 jména osoby včetně titulu (např. J. K. Tyl, Ing. Pokorná), 

 čísla tvořeného více číslicemi (např. 512 415,23), 

 jednoznakových předložek a spojek s následujícím slovem (jedná se o tyto znaky v, s, z, k, o, u, a, i), jedinou přípustnou výjimkou je spojka a v sazbě do úzkých sloupců. 

Úpravy (formátování) textu

Delší texty je výhodné nejprve napsat (vytvořit tzv. holý text, na němž nebyly provedeny žádné úpravy) a teprve potom provádět vizuální úpravy textu. Takovým úpravám se říká formátování textu. 

5.1.1 Styly 

Pro efektivní formátování textu slouží ve Wordu mechanismus tzv. stylů. Pod pojmem styl zde chá-peme souhrn parametrů popisujících vlastnosti odstavce nebo části odstavce. Pro úpravu části od-stavce slouží znakový styl, pro úpravu celého odstavce pak odstavcový styl. U delších dokumentů je technologie stylů velmi užitečná a přináší uživateli velkou úsporu času. Proto budeme pro jakéko-liv úpravy textu styly vždy používat (1). 

Znakové styly 

Znakové styly použijeme nejčastěji pro změnu řezu písma uvnitř odstavce, tj. pro vyznačování. Z ty-pografického hlediska je naprosto nezbytné, aby stejný druh vyznačení v celém textu vypadal na-prosto stejně. K tomu se používají znakové styly. Pro každý druh vyznačení si vytvoříme jeden styl, pojmenujeme jej a přiřadíme příslušným částem textu. Z technického hlediska se jedná o jednodušší typ stylu. U něj si zároveň ukážeme celý postup práce se styly, který využijeme i u stylů odstavco-vých. 

Vytvoření a úprava stylů se provádí z nabídky DOMŮ – STYLY. V příslušném okně vidíme seznam již vytvořených stylů, máme možnost změnit styl nebo vytvořit nový (viz Obr. 13, Obr. 14). Na Obr. 13 je vidět situace po najetí myši na jeden ze zobrazených stylů – zobrazí se kompletní popis vlastností stylu. Již vytvořené styly je možné upravit, aktualizovat podle výběru nebo odstranit (s výjimkou předdefinovaných stylů).

Eniac

Abakus

Von Neumann

Softwarové vybavení

Již v kap. 1 jsme uvedli, že počátky vytváření textových dokumentů by bylo možné položit do doby starověkých říší, kdy, se s vynálezem písma ručně pořizovaly záznamy na různých materiálech (hlína, papyrus). Prvním zásadním zlomem se v pořizování dokumentů jeví vynález knihtisku datovaný do poloviny 15. století. Je třeba poznamenat, že již před tímto obdobím existovaly jisté možnosti rozmnožování tiskovin – deskotisky. Těžkopádnost a neefektivnost těchto technik ovšem zabraňo-vala jejich většímu rozvoji. Gutenberg dal světu technologii, která se rychle začala šířit i v dalších zemích. Během několika desetiletí do roku 1500 byl knihtisk znám prakticky v celé Evropě. 

Ve 20. století se výrazně mění technologie sazby, rozvíjí se fotosazba, která umožňuje překonat ma-teriálové nesnáze při odlévání kovových liter a při jejich fyzické sazbě. Již koncem 19. Století v sou-vislosti s průmyslovou revolucí vzniká psací stroj, jehož účelem bylo usnadnění vytváření rukopisů, tj. nahrazení ručního psaní za strojopis. Psací stroj napodobuje knižní písmo, ale ve velmi omezené podobě, neobsahuje řadu znaků a symbolů a navíc nepoužívá proporcionální písmo. Není použitelný pro přípravu podkladů pro tisk, používá se pro vytváření soukromých, firemních a malonákladových dokumentů. 

V polovině 20. století se začínají rozšiřovat počítače. U nich je potřeba pracovat s texty, nejprve se zápisy programů, později i s texty obecného obsahu. Počítače nejdříve napodobují psací stroj (jeden typ písma, neproporcionální písmo, omezená sada znaků), později však s jejich masovým rozšířením vznikají aplikace, které nabízejí mnoho dalších služeb – neomezené možnosti úprav, množství růz-ných písem, používání proporcionálního písma, nápodoba knižní sazby. Použití počítačů ve zpraco-vání textů lze svým dosahem srovnat s vynálezem knihtisku. 

Počítačové programy pro zpracování textů lze rozdělit do následujících kategorií: 

 programové editory, 

 textové editory, 

 textové procesory, 

 systémy pro předtiskovou přípravu (systémy DTP).

Formátování objektů

Do textu můžeme pro jeho oživení a zvýšení názornosti vkládat různé objekty: 

 tabulky, 

 obrázky, 

 grafy, 

 schémata, 

 matematické vzorce. 

Objekty, které v textovém procesoru vytvoříme, v něm můžeme také libovolně upravovat. Vložené objekty z jiných programů nemůžeme v textovém procesoru upravovat vůbec nebo jen velmi ome-zeně. 

Zásady pro práci s objekty 

Pro umisťování objektů na stránce a členění dokumentu platí několik zásad: 

 Zásada 1: Základním požadavkem z hlediska typografie je jednotnost významově shodných objektů v textu. Všechny tabulky by tedy měly mít podobný vzhled a podobné umístění, stejně tak obrázky (jednotná velikost, posazení, popisky) a matematické výrazy (velikost, způsob sazby). 

 Zásada 2: Pokud strana obsahuje jeden dominantní prvek (název dokumentu), měl by být umisťován v optickém středu, který je nad středem geometrickým (viz Obr. 19). 

 Zásada 3: Nejdůležitější nadpisy nebo objekty by měly být v textu umístěny na tzv. zlatém řezu (viz Obr. 20). 

 Zásada 4: Pokud je v textu více objektů, měly by jejich okraje být v lince. Když je na obrázku pohybující se předmět nebo někam hledící člověk, měl by pohyb (pohled) směřovat dovnitř knihy (viz Obr. 21). 

 Zásada 5: Popisky objektů se dávají do textových polí pod objekty, píší se menším písmem než je základní text (někdy i kurzívou) a nepíše se za nimi tečka. Popisky se zarovnávají k le-vému nebo pravému okraji textového pole (viz Obr. 22) a číslují se, mají vždy jednotnou formu platnou pro celý dokument. 

 Zásada 6: Většinou se snažíme, aby objekty nebyly obtékány textem. Jednotná úprava na šířku stránky nebo na rozměr poloviční s dvěma objekty vedle sebe se jeví jako nejjednodušší varianta (2). 

Základním požadavkem z hlediska typografie je jednotnost významově shodných prvků textu. Všechny tabulky by tedy měly mít podobný vzhled a podobné umístění, stejně tak obrázky (jednotná velikost, posazení, popisky) a matematické výrazy (velikost, způsob sazby). Řešení je jednoduché – všechny podstatné prvky zmíněných objektů lze chápat jako odstavce a těm lze přiřadit vhodné styly (1). 

V odborných textech tvoří tabulky i obrázky často nutný doplněk. Musí korespondovat s obsahem, tj. jejich provedení musí být zcela zřetelné a jednoznačné. Často je potřeba se ohlížet na možnosti tisku, aby například schémata a obrázky nepřišly o důležitou barevnou informaci nebo o jemné de-taily. 

Úprava tabulek 

Tabulky jsou běžnou součástí odborných textů. Rozsahově větší tabulky jsou umisťovány do přílo-hové části práce, v případě velké důležitosti i do textu na samostatnou stránku na celou její šířku nebo na stránku orientovanou na šířku (viz Obr. 23). Obdobné pravidlo platí i pro velké obrázky, grafy, schémata či jiné objekty. 

Obr. 23: Umístění prostorných objektů v textu (4) 

 Text v buňkách tabulek se sází stejným typem písma, stupeň písma může mít menší. 

 Buňky záhlaví mohou být odlišeny tučným řezem písma. Názvy sloupců v hlavičce tabulky a názvy řádků začínají velkým písmenem, názvy podsloupců u složeného záhlaví mají malé počáteční písmeno. Šířka všech podsloupců musí být stejná. Záhlaví je od zbývající části ta-bulky odděleno dvojitou nebo tučnou čarou. 

 Čísla v tabulkách musí být zarovnána vodorovně i svisle na střed buňky a současně na dese-tinnou čárku, jednotlivé trojice řádů jsou odděleny mezerami (symetricky od desetinné 

čárky). Textové údaje v tabulce jsou zarovnány vodorovně k levému okraji buňky a svisle na střed. 

 V tabulce nesmí být prázdné pole (musí v něm být alespoň pomlčka; nula v poli tabulky zna-mená nulovou hodnotu). 

 Samotné tabulky jsou v textu umístěny jednotným způsobem (nejčastěji na střed nebo na ce-lou šířku stránky). 

 Tabulka musí mít svůj popisek. Formátování popisků odpovídá zásadě 5 – kap. 7.1.1. 

Matematické a fyzikální výrazy a vztahy 

V matematických výrazech a vztazích se mohou vyskytnout především tyto hlavní skupiny symbolů a značek: 

 číslice (správný matematický termín je čísla vyjádřená číslicemi), 

 matematické symboly a značky, 

 značky jednotek, 

 symboly veličin. 

Čísla vyjádřená číslicemi 

Symboly číslic bývají při matematické sazbě bezproblémové, uveďme proto jen několik drobných poznámek: 

 Jako desetinné znaménko se u nás používá desetinná čárka, v anglických textech desetinná tečka. Pozor na nebezpečí záměny významů (i když i v českých textech každý asi pochopí vý-znam zápisu „1.32“ jako „jedna celá třicet dva“) a pozor na dodržení jednotnosti zápisu v ce-lém textu  záludné je přejímání obrázků z anglických textů do českých a ještě více přejímání obrázků z českých textů (s desetinnými čárkami!!) do anglických. 

 Číslice se pro lepší přehlednost zpravidla oddělují do skupin po třech, počítáno napravo i na-levo od desetinného znaménka, např. 41▫568,232▫8. Matematici a typografové (např. typo-grafická pravidla na www.typo.cz) toto v odborných textech vyžadují, norma (4) oddělování uvádí jako možné. (Poznámka: Vřele doporučuji v matematických a jim podobných vyjádře-ních používat místo běžné mezery tzv. pevnou mezeru - např. v obvyklém editoru Word se vloží klávesovou zkratkou Ctrl+Shift+Mezerník, nebo se vloží jako symbol. Má tu výhodu, že má pevnou šíři, takže výsledek lépe vypadá. V této kapitole pro zdůraznění míst, kde me-zera být musí, používám značku „▫“.) Oddělení mezerou se nepoužívá v letopočtech, které jsou vždy bez mezery. 

 Názvy velkých číslovek mnohdy vypadají v různých jazycích podobně, ale ne vždy mají stejný význam. Číslo 106 se označuje (s určitými pravopisnými odlišnostmi) číslovkou „milion“, ale pro 109 se u nás (ale např. i v Německu) používá číslovka „miliarda“, zatímco v Británii a především v USA to je „billion“. Názvem „bilion“ se u nás ovšem označuje číslo 1012. V od-borném textu se asi tyto číslovky jako takové nevyskytnou často, ale při vyjadřování malých obsahů se kromě běžných procent a ppm („parts per million“, 106) používá označení ppb („parts per billion“, 109)  což je rozdíl od českého významu číslovky bilion (2). 

 V textu je kultivovanější psát jednoduché číslovky (základní, řadové i násobné) slovy, např. „tři možnosti“, „druhá věta termodynamiky“, „dvakrát“. Vyjádří-li se v textu číslovka čísli-cemi, nepřipojují se k ní pádové koncovky. Píšeme např. „1,5krát“ (takto bez mezery), 10me-trový (pokud nedáme přednost elegantnějšímu „desetimetrový“ nebo „o délce 10 m“). 

Jazykové nástroje

Při psaní odborného textu je výhodné využít různé jazykové nástroje, které příslušný software nabízí. My se zaměříme na program MS Word a ukážeme, jak lze využít jeho funkcí k automatizovaným úpravám textu za předpokladu dodržení a aplikování typografických pravidel. 

Kontrola pravopisu 

Jednou z důležitých vlastností textu je jeho gramatická správnost. MS Word nabízí automatickou kontrolu pravopisu, která dokáže většinu gramatických i typografických prohřešků odhalit. Automa-tická kontrola pravopisu se nastavuje v nabídce SOUBOR – MOŽNOSTI – KONTROLA PRAVOPISU A MLUVNICE. Při psaní textu jsou „podezřelá“ slova podtržena červeně, typograficky chybné pasáže zeleně. Tím vás Word upozorní na možné chyby v textu. 

Pro účely kontroly pravopisu je ale nutné nejprve nastavit jazyk dokumentu. Označte text a zvolte SOUBOR – MOŽNOSTI – JAZYK. Kontrola pravopisu je provedena, pokud je k dispozici hlavní slovník zvoleného jazyka. 

U cizojazyčných textů, v nichž se jazyky střídají (např. čeština s angličtinou) lze jazyk nastavit přes RE-VIZE – JAZYK – NASTAVIT JAZYK KONTROLY PRAVOPISU. 

Kontrolu pravopisu lze provést pomocí stisknutí klávesy F7 nebo REVIZE – PRAVOPIS A GRAMATIKA.

Nalezne-li MS Word v dokumentu pro něj neznámé slovo, zobrazí se dialogové okno – viz. obr. 25. Příslušné slovo nebo sousloví je označeno červeně a sami rozhodnete, jak s označeným textem na-ložíte. 

Link MS Teams (skupina pondělí 15:00 - 17:15)

https://teams.microsoft.com/l/meetup-join/19%3a8urGOnWlWVE5uEYe2CrUYD6pJsaeP-d-mM35QfCs-6g1%40thread.tacv2/1638187677554?context=%7b%22Tid%22%3a%22ed27fc21-8d98-4df9-af69-7fce8cea652b%22%2c%22Oid%22%3a%22870fccb8-179e-4b39-af8a-4da0e96a1607%22%7d

Link MS Teams (skupina středa 11:30 - 13:45)

https://teams.microsoft.com/l/meetup-join/19%3a8urGOnWlWVE5uEYe2CrUYD6pJsaeP-d-mM35QfCs-6g1%40thread.tacv2/1638223676982?context=%7b%22Tid%22%3a%22ed27fc21-8d98-4df9-af69-7fce8cea652b%22%2c%22Oid%22%3a%22870fccb8-179e-4b39-af8a-4da0e96a1607%22%7d

Link MS Teams (skupina středa 13:55 - 16:10)

https://teams.microsoft.com/l/meetup-join/19%3a8urGOnWlWVE5uEYe2CrUYD6pJsaeP-d-mM35QfCs-6g1%40thread.tacv2/1638224140220?context=%7b%22Tid%22%3a%22ed27fc21-8d98-4df9-af69-7fce8cea652b%22%2c%22Oid%22%3a%22870fccb8-179e-4b39-af8a-4da0e96a1607%22%7d

Komprese ajejí parametry

Komprese je definována jako proces zakódování vstupní informace pomocí určitého kódovacího schématu tak, aby výstupní informace měla menší velikost (zabírala méně bitů nebo jiných jednotek, které udávají množství informace). Opačný proces ke kompresi nazýváme dekompresí. 

Komprese se provádí pomocí komprimačních programů, jejichž funkce spočívá ve zmenšení velikosti datových souborů na pevném disku. Důležité je, že různá data potřebují rozdílný přístup ke kom-presi, takže je nutné jinak komprimovat soubory textové, binární nebo ty, které obsahují obrázky, fotografie a videa apod. 

Mezi hlavní parametry, které ovlivňují kompresi, patří: 

 rychlost komprese, 

 rychlost dekomprese, 

 komprimační poměr. 

Kompresi můžeme dělit podle způsobu ukládání dat na ztrátovou a bezztrátovou. 

Dekomprese 

Dekomprese, jak název napovídá, je opačný proces ke kompresi. Jedná se tedy o obnovení již zkom-primovaných souborů do jejich původní podoby. Každý komprimační program musí data umět jak zkomprimovat, tak zpět dekomprimovat. Rychlost komprese a dekomprese patří mezi parametry, které je nutné sledovat. 

Komprimační poměr 

Komprimační poměr je důležitý ukazatel, co se týče výkonnosti komprese. Bezztrátovou komprimací nedosáhneme tak velkého komprimačního poměru jako u ztrátové komprese. 

Kompresní poměr se vyjadřuje jako poměr velikosti nekomprimovaných dat a velikosti dat kompri-movaných. Takže když zkomprimujeme soubor, který měl původně 200 KB na 50 KB, získáme kom-presní poměr 4:1. Tento výsledek můžeme převést na procenta a vypočítat úsporu, kterou nám komprimace přinesla. Od čísla 1 odečteme kompresní poměr a dostaneme výsledek v podobě 1- ¼ = 0,75. V tomto případě získáme 75% úsporu místa. Přitom platí, že čím vyšší procentuální vyjádření dostaneme, tím lepší je výsledek komprese (2). 

Základní pravidla pro vytváření bibliografických citací

O každém literárním dokumentu (nebo jeho části), který jsme prostudovali, si pořizujeme záznam v podobě bibliografické citace. Tyto citace se používají při odkazech na použitou literaturu v odbor-ných pracích. 

Citace musí být přehledná a musí obsahovat všechny údaje, na základě nichž je pak možno příslušný literární pramen bezpečně a spolehlivě identifikovat. Pro bibliografické citace jsou stanovena zcela přesná a specifická pravidla, která je nutno dodržovat. Tato pravidla (tzn. obsah, formu a strukturu záznamů) stanoví ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690 – 2: Bibliografické citace, které byly vypracovány Čes-kým normalizačním institutem. 

Citace by měla být úplná, pokud ale některý údaj chybí (nebo jej neznáme), vynecháme ho a pokra-čujeme údajem následujícím. Podoba bibliografických citací musí být jednotná v celém dokumentu (jednotný styl, formát a interpunkce). 

V případě, že některý z údajů přebíráme z jiného zdroje, uvádíme jej v hranaté závorce. Jestliže pře-bíráme nebo odhadujeme více údajů za sebou, sloučíme je do jedné závorky. Do hranaté závorky se umísťují také opravy. 

Při citování zachováváme normy pro daný jazyk. Kromě údajů o autorech a názvu nepřekládáme údaje v následujících polích: 

 údaje o vydání (1st edition), 

 nakladatelské údaje (jména nakladatelů), 

 údaje o fyzickém popisu (150 p.), 

 zkratky (3). 

Ukládání textových dokumentů

Chceme-li uchovávat v počítači jakákoliv data, tedy i dokumenty, musí být veškeré součásti převe-deny na posloupnost bitů. Všechny běžně používané operační systémy jsou schopny pracovat s pa-měťovými zařízeními, na která ukládají data v podobě souborů. Z hlediska operačního systému je soubor určitý celek specifikovaný souhrnnými atributy – jménem, délkou, fyzickou adresou a po-dobně. Operační systém vnímá obsah každého souboru jako posloupnost bitů (nebo vyšších celků – bytů, sektorů, stop), a to bez ohledu na jejich význam. Teprve aplikační programy se zabývají pro-blémem, jak interpretovat tyto obecné posloupnosti paměťových elementů. Ukládání libovolných dat na paměťová média (v podobě souborů) lze z tohoto hlediska pak klasifikovat na dvě základní kategorie a to dle způsobu jejich vnímání. 

 Jsou-li přiřazeny určité významy posloupnostem bitů obecně různých délek, jedná se o způ-sob uložení nazývaný binární. 

 Je-li obsah souboru chápán jako posloupnost zobrazitelných znaků, jedná se o způsob ulo-žení nazývaný textový (někdy též znakový). V textově vyjádřených datech se zpravidla nepři-pouštějí jiné, tzv. řídicí znaky, s výjimkou znaků pro konec řádku a pro konec souboru. 

Podle rozsahu použitých znaků lze dále klasifikovat textově vyjádřenou informaci na: 

 obyčejný text (angl. plain text). Zobrazitelné znaky příslušné znakové množiny obsahují jen písmana (velké i malé sady), číslice a běžná interpunkční a pomocná znaménka, 

 rozšířený text (angl. extended text). Znaková množina obsahuje další zobrazitelné znaky – znaky národních abeced, matematické značky a další symboly, 

 vícejazyčný text, kde každý znak je určen kódem jazyka a kódem v daném jazyce. Znaková množina je velmi rozsáhlá, mùže tedy obsahovat speciální znaky nejen latinkových, ale i ne-latinkových písem (azbuka, hebrejské písmo, japonské písmo, nejrůznější značky a symboly apod.). 

Souborové formáty 

Pojem souborový formát vyjadřuje způsob uložení dat v souboru. Z nejobecnějšího pohledu lze všechny souborové formáty rozdělit na dvě kategorie – binární (s binárním uložením dat) a textové (s textovým uložením dat). 

Různé programové systémy ukládají data do souborů nejrůznějším způsobem. Pro některé systémy je tento způsob charakteristický a je zároveň zpracovatelný i jinými programy. Některé souborové TVORBA ELEKTRONICKÉ DOKUMENTACE 128 

formáty nevznikly jako výsledek vývoje určitého produktu, ale vznikly s cílem standardizovat způsob uložení dat určitého druhu pro usnadnění přenosu a zpracování. 

Pro usnadnění odhadu, o jaký formát dat se u určitého souboru jedná, jsou jména souborů doplňo-vána rozšířením, které se od jména odděluje tečkou, například otazky.rtf. 

Programové systémy určené pro zpracování textů se vyznačují širokým spektrem nejrůznějších sou-borových formátů s mnoha odlišnými vlastnostmi. Nejjednodušší aplikace produkují a zpracovávají neformátovaný text – jedná se o textový soubor (velmi často obyčejný text nebo rozšířený text). Ostatní aplikace zpracovávají formátovaný text, přičemž způsob uložení formátovacích značek ur-čuje do značné míry i celkový formát souboru.