Typickou ukázkou středověkého PR může představovat příběh spojený s Karlem IV. a jeho návštěvě pařížské Sainte Chapelle. Panovník na sklonku života toužil spatřit místo, kde jsou uchovány trny Kristovy koruny. Do samotné kaple však vedou točité schody, které byly nad jeho síly. Proto se nechal do kaple vynést. To nelze panovníkovi, kterého svazovaly stařecké neduhy, vyčítat. Nicméně skutečnost, že o jeho vynesení informuje řada dobových kronik a vznikaly i kresby a grafiky s touto tematikou, mohou svědčit i o jiných důvodech návštěvy kaple než jen osobní zbožnosti. Panovník chtěl být prostě a jednoduše viděn jako křesťanský císař a svou návštěvou chtěl otevřít a zjednodušit cestu na trůn pro svého nástupce.
Pseudo-event jako nástroj PR
Přihlašuje se: od 19. 10. 2021 08:00 do 3. 11. 2021 vč.
Nejste přihlášen na žádné téma.
Pseudo-event jako nástroj PR
Nedílnou součástí PR je plánování eventů pro novináře, kteří se podílejí na šíření informací ke kýženému publiku. Právě s tomto kontextu se můžeme bavit o termínu pseudoudálost, tedy událost, která byla cíleně naplánována jen proto, aby o ní média informovala. Samotná média nemusí pseudoudálosti přejímat vědomě, často si jednotliví žurnalisté nemusí uvědomit, že primárním cílem bylo dostat konkrétní osobu na titulku nebo ji zajistit místo v hlavním vysílacím čase, mnohokrát však média přebírají pseudoudálosti záměrně a to s ohledem na jejich politickou orientaci či s ohledem na skutečnost, že potřebují vyplnit jinak prázdný prostor.
V jaké oblasti společenského života se o pseudoeventech bavíme nejčastěji?
Ke kořenům pseudoeventu
Pseudoeventy jsou nedílnou součástí naší historie. Typickou ukázkou mohly být například panovnické návštěvy poutních míst či nově vzniklých budov.
Ukázek z historie bychom mohli nalézt nespočet, termín pseudoudálost však do slovníku Public relations zanáší až historik Daniel J. Boorstin. Ten si všímá například soupeření v rámci prezidentské kampaně, kdy o adresu Bílého domu a pozici nejvlivnějšího muže světa sváděli boj Kennedy a Nixon. Poprvé v historii se kandidáti utkali v rámci televizních debat, které byly zinscenovány tak, aby byly maximálně atraktivní pro diváka. Zpětně se nabízí otázka, co stálo za vítězstvím Kennedyho a je více než pravděpodobné, že to byly právě debaty, které jej poslaly do oválné pracovny Bílého domu. Řada autorů rovněž zmiňuje, že oba řečníci využívali catch phrase, aby kandidáti na diváky zapůsobili a neustále je opakovali, aby se tyto magické věty staly klíčovým tématem prezidentské kampaně.
Řada studií se rovněž věnovala významu vizuální stránky debat a tvrdí, že u televizních debat byl jasným vítězem Kennedy, kdyžto u rozhlasových přenosů ze stejných událostí byly síly vyrovnané. To by indikovalo, že mladistvý vzhled Kennedyho mohl převážit misky vah ve prospěch JFK. Tato tvrzení, jak si později všímá řada politických sociologů a dalších odborníků, však stojí na nestabilních základech. Studie zaměřené na vnímání posluchačů pracovaly s malými vzorky čítající nižší stovky respondentů, což u celostátního šetření nelze považovat za validní.
Daniel J. Boorstin.The Image: A Guide to Pseudo-Events in America (1961).
Z nedávné historie lze zmínit jako průkopníka pseudoeventů George Bushe. Ten se například neostýchal v roce 2003 letět do Bagdádu, aby překvapil americké vojáky na misi a zvýšil jim morálku. Tedy tak byl alespoň tento let prezentován na veřejnosti. Reálný účel cesty byl však diametrálně odlišný. Samotná návštěva do Bagdádu byla utajená, let probíhal kvůli bezpečnosti v noci a na palubě letadla byli vybraní novináři, kteří museli podepsat mlčenlivost. Po příletu do Bagdádu následovalo fotografování (často je zde asociace se scénami z amerického trháku Top Gun).... aby se neřeklo, tak navštívil i americké vojáky....
Celá návštěva trvala pouze lehce přes 2 hodiny. Účel ale splnila, o návštěvě informovala všechna velká celostátní média a George Bush tak byl opět viděn.
Donald Trump jako Kardashian politického světa
Donald Trump byl vždy velkým hráčem a dlouhodobě se snažil kultivovat svou image neohroženého businessmana, který má ambice a schopnosti se vypořádat s jakoukoli výzvou.
K tomu mu dopomáhala i řada publikací, které se tváří jako návody k úspěšnému podnikání. Pravdou však je, že ve skutečnosti slouží pouze k jeho sebeprezentaci a glorifikaci jeho úspěchů.
The Art of the Deal
Trump: How to get Rich
How to Build a Fortune: Your Plan for Success from the World’s Most Famous Businessman
Trump 101: The Way to Success
Think Like a Billionaire: Everything You Need to Know about Success, Real Estate, and Life)
Jsou to právě tyto publikace, které pomohly Trumpovi se prezentovat jako člověk, který vše dokázal sám a za využití důmyslných podnikatelských strategií se vyšplhal až mezi dolarové miliardáře. Právě fakt, že se miliardářem stal "sám", je pro něj stejně důležitý jako skutečnost, že je vnímán jako extrémně bohatý. (To nicméně není pravda, sám to určitě nedokázal. Mohl se opřít o rodinné zázemí a již od podnikatelských začátků disponoval kapitálem v řádu milionů dolarů.) Způsob jeho vystupování a suverenita s jakou tak činí, celková aura megalomanského miliardáře a podnikatelského průkopníka do značné míry zastiňovala jeho neúspěchy, které byly sice silně medializovány, ale celkový obraz Trumpa, který po dlouhé roky budoval, nerozbily (Donald Trump několikrát zkrachoval, často společnosti zcela finančně vyčerpal a posléze je nechal zbankrotovat. I to byla cesta, jak dospěl ke svému bohatství.)
Po přesunu do politického světa se do značné míry jeho aura neohroženého podnikatele narušila. Najednou byl pod drobnohledem celého světa a na světlo začaly vyplouvat nejasnosti kolem jeho účetních závěrek, rozporuplnost jeho vyjádření či záměrné lži. Na povrch začaly vystupovat manipulace s cenami nemovitostí, které záměrně podhodnocoval nebo nadhodnocoval podle toho, jak s nimi zamýšlel nakládat a odhalena byla rovněž skutečnost, že v roce 1987, kdy se již prohlašoval za miliardáře, byl ve skutečnosti zadlužený do výše 295 milionů dolarů.
Zpětně se objevuje i řada vyjádření ze strany Trumpových bývalých spolupracovníků. Jedním z nich je i zmiňovaný Tony Schwarz, který o Trumpově první publikaci řekl, že název byl Schwarzovým nápadem, a že se jednalo o falešnou marketingovou strategii, která neměla žádnou oporu v realitě.
A jak je to na českém rybníčku?
Pro příklady pseudoeventů však nemusíme chodit pouze za velkou louži. I český rybníček nabízí řadu situací, o kterých můžeme říci, že jsou vykonstruované a čistě účelové.
K zamyšlení
Zkuste popřemýšlet, jaké další analogie lze v komunikaci Donalda Trumpa a Andreje Babiše najít. Je jich skutečně nespočet.
Zkuste popřemýšlet, jaké další analogie lze v komunikaci Donalda Trumpa a Andreje Babiše najít. Je jich skutečně nespočet.
Matěj Stropnický na start!
Pseudoeventy jsou často součástí rozsáhlých PR strategií a jsou tak pouze dílkem skládačky, která utváří vnímání konkrétních osobností. Takový příklad z nedávné minulosti bychom mohli vyzdvihnout u výjezdů do firem, které realizovala ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Samotná akce s názvem "Férová práce" byla dopředu avizována a lze ji do značné míry považovat za účelovou. Tomu nasvědčuje i fakt, že se ji zúčastnil mimo jiné i Matěj Stropnický, který nemá s ministerstvem příliš společného. Využil však event k vlastnímu zviditelnění a v očích stratégů ČSSD to byla bezesporu příležitost, jak Stropnického před blížícími se volbami mediálně exponovat a zajistit tak dvojce na kandidátce sociálních demokratů odpovídající místo na výsluní.
O akci skutečně informovala řada médií, často však v duchu, který ČSSD dozajista nezamýšlela....
„Tohle je podle mě naprosto za hranou všeho. Politik se účastní akce, kde nemá co dělat. Vůbec se majiteli nedivím, že chtěl zavolat policii. A ještě si na tom dělá kampaň. Kde to jsme?“