Makroekonomie Fiskální politika státu, státní rozpočet XMAK 13. 03. 2024 Olomouc Autor: doc. Ing. Magdaléna Drastichová, Ph.D. Hospodářská politika (HP) 3/50 Fiskální politika je vědomé využívání veřejných financí (státního rozpočtu) za účelem dosažení stanovených cílů, zejména udržení vyváženého ekonomického růstu a nízké míry nezaměstnanosti. 2 Hospodářská politika I.ČINNOST, PŘI NÍŽ VLÁDA POUŽÍVÁ URČITÝCH NÁSTROJŮ, ABY OVLIVNILA EKONOMICKÝ / SOCIÁLNÍ VÝVOJ DANÉ ZEMĚ, PŘIČEMŽ SE SNAŽÍ DOSÁHNOUT URČITÝCH CÍLŮ. II.SOUHRN CÍLŮ, NÁSTROJŮ, ROZHODOVACÍCH PROCESŮ A KONKRÉTNÍCH OPATŘENÍ STÁTU. odstata a cíle hospodářské politiky státu Hospodářská politika je souhrn cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a opatření státu v jednotlivých oblastech ekonomické reality. cíle - většina ekonomů se shoduje na čtyřech základních makroekonomických cílech (tzv. magický čtyřúhelník, ale najdeme i pětiúhelníky, šestiúhelníky..., které sledují více ukazatelů. V jednoduchosti je krása, nám bude stačit čtyřúhelník): vysoká úroveň a dynamika produktu (roční tempo růstu hrubého domácího produktu HDP), vysoká zaměstnanost a nízká nezaměstnanost (průměrná roční míra nezaměstnanosti), stabilita cenové hladiny (průměrná roční míra inflace), vyrovnaná bilance zahraničního obchodu (saldo obchodní bilance se zahraničím). nástroje - pro nás základní členění je monetární politika (nositelem je příslušná národní banka - v ČR je to ČNB, na Slovensku je to SNB, ale protože Slovensko nemá vlastní národní měnu, její nástroje jsou omezené), fiskální politika (systém veřejných rozpočtů, státní rozpočet navrhuje vláda a schvaluje parlament), důchodová politika (regulace mezd, regulace cen, nositelem je vláda, zprostředkovaně národní banka - hlídá inflaci), vnější obchodní a měnová politika (celní politika - vláda, ale protože jsme členy Evropské unie EU, tak nemáme vlastní celní politiku; kurzová politika - národní banka, pokud má stát vlastní měnu, ovlivňuje její měnový kurz vůči ostatním světovým měnám; apod.). rozhodovací procesy - sem zařadíme například legislativní proces návrhu zákonů a jeho schválení parlamentem, rozhodovací procesy vlády, jednotlivých ministerstev, úřadu pro hospodářskou soutěž a dalších institucí, o kterých si budeme u jednotlivých témat povídat. opatření - stát je v moderní společnosti demokratickou institucí, ze svých činů se musí zodpovídat a musí prokazovat, že jedná v souladu s platnou legislativou. Proto veškerá opatření státu mají písemnou podobu a podle významu je můžeme členit na zákony, podzákonná opatření, vyhlášky, metodické pokyny apod. Cíle hospodářské politiky • 4/50 Nástroje a cíle fiskální politiky •Fiskální politika (FP) = součást hospodářské politiky státu – definice FP: vVyužívání takových nástrojů, jako jsou výdaje ze státního rozpočtu, daně, cla, pravidla amortizace apod. k ovlivňování ekonomických procesů; zejména záměrné změny ve výdajích ze státního rozpočtu a v daních s cílem uvést ekonomiku do rovnováhy. • •Proces utváření daňové soustavy a veřejných výdajů s a přispět k dvěma cíli: 1.utlumit výkyvy hospodářského cyklu 2.zachování rostoucí ekonomiky s vysokou zaměstnaností bez vysoké a kolísavé inflace. 5/50 Vládní příjmy Vládní výdaje Agregátní poptávka Agregátní nabídka Ekonomický růst Plná zaměstnanost Stabilita cen Vnější ekonomická rovnováha nástroje zprostředkující cíle hlavní cíle Nástroje a cíle fiskální politiky 6/50 •Základní cíle: •Utlumit výkyvy hospodářského cyklu, •Přispět k rychlému ekonomickému růstu při zachování vysoké zaměstnanosti a stabilní cenové úrovně. 7 Cíle vlády v rámci provádění fiskální politiky •Udržitelný ekonomický růst •Vysoká zaměstnanost •Stabilita cen •Vnější ekonomická rovnováha HISTORIE HP a FP – detailněji qDo 30. let 20. století: LIBERÁLNÍ PŘÍSTUP k ekonomice. ØHlavní směry ekonomické teorie – KLASICKÁ ŠKOLA POLITICKÉ EKONOMIE / EKONOMIE NEOKLASICKÁ – víra v samoregulační schopnost hospodářství, kdy ekonomika je schopna dlouhodobě dosahovat výstupu na úrovni potenciálního produktu. ØV tomto LIBERÁLNÍM PŘÍSTUPU k ekonomice: nebyl důvod pro aktivní hospodářskou politiku; ÚKOL STÁTU: vytvářet podmínky pro fungování tržního mechanismu. q qOd 20. let 20. století: přehodnocování názorů na schopnost ekonomiky dosahovat výkonu na úrovni potenciálního produktu: ØPodnět k přehodnocení platnosti POSTULÁTŮ NEOKLASICKÉ EKONOMIE: opakování hospodářských poklesů, jejich prohlubování a zkracování amplitudy hospodářského cyklu. Do 30. let 20. století převládal liberální přístup k hospodářství. Hlavní směry ekonomické teorie (ať už klasická škola politické ekonomie či ekonomie neoklasická) vycházely z víry v samoregulační schopnost hospodářství, kdy ekonomika je schopna dlouhodobě dosahovat výstupu na úrovni potenciálního produktu. V tomto liberálním přístupu k hospodářství tedy nebylo místo pro aktivní hospodářskou politiku. Úkolem státu bylo hlavně vytvářet podmínky pro fungování tržního mechanismu. Od 20. let 20. století dochází k přehodnocování názorů na schopnost ekonomiky dosahovat výkonu na úrovni potenciálního produktu. Podnětem přehodnocení platnosti postulátů neoklasické ekonomie bylo opakování hospodářských poklesů, jejich prohlubování a zkracování amplitudy hospodářského cyklu. Dochází k odklonu od liberálního nahlížení na fungování hospodářství a přiklonění se k názoru, že v nových podmínkách (rozvinutá společnost, existence nedokonale konkurenčních struktur, nepružnost mezd, nejistota…) není tržní mechanismus schopen zabezpečit výkon ekonomiky odpovídající potenciálnímu produktu. Zde se tedy otvírá prostor pro aktivní hospodářskou politiku. Cílem státu je zajistit stabilitu a rovnováhu hospodářství. Hospodářská politika je pojímána jako politika stabilizační a jejími základními cíly je dosažení plné zaměstnanosti a cenové stability. Podporovat ekonomický růst a vnější rovnováhu. HISTORIE HP a FP – detailněji üOdklon od LIBERÁLNÍHO NAHLÍŽENÍ na fungování ekonomiky; názor, že v nových podmínkách: rozvinutá společnost, existence nedokonale konkurenčních struktur, nepružnost mezd, nejistota… ütržní mechanismus není schopen zabezpečit výkon ekonomiky odpovídající potenciálnímu produktu. ü üProstor pro AKTIVNÍ HOSPODÁŘSKOU POLITIKU: cílem státu je zajistit stabilitu a rovnováhu hospodářství. ØHospodářská politika – pojímána jako POLITIKA STABILIZAČNÍ: ZÁKLADNÍ CÍLE: dosažení PLNÉ ZAMĚSTNANOSTI a CENOVÉ STABILITY, podporovat EKONOMICKÝ RŮST a VNĚJŠÍ ROVNOVÁHU. Do 30. let 20. století převládal liberální přístup k hospodářství. Hlavní směry ekonomické teorie (ať už klasická škola politické ekonomie či ekonomie neoklasická) vycházely z víry v samoregulační schopnost hospodářství, kdy ekonomika je schopna dlouhodobě dosahovat výstupu na úrovni potenciálního produktu. V tomto liberálním přístupu k hospodářství tedy nebylo místo pro aktivní hospodářskou politiku. Úkolem státu bylo hlavně vytvářet podmínky pro fungování tržního mechanismu. Od 20. let 20. století dochází k přehodnocování názorů na schopnost ekonomiky dosahovat výkonu na úrovni potenciálního produktu. Podnětem přehodnocení platnosti postulátů neoklasické ekonomie bylo opakování hospodářských poklesů, jejich prohlubování a zkracování amplitudy hospodářského cyklu. Dochází k odklonu od liberálního nahlížení na fungování hospodářství a přiklonění se k názoru, že v nových podmínkách (rozvinutá společnost, existence nedokonale konkurenčních struktur, nepružnost mezd, nejistota…) není tržní mechanismus schopen zabezpečit výkon ekonomiky odpovídající potenciálnímu produktu. Zde se tedy otvírá prostor pro aktivní hospodářskou politiku. Cílem státu je zajistit stabilitu a rovnováhu hospodářství. Hospodářská politika je pojímána jako politika stabilizační a jejími základními cíly je dosažení plné zaměstnanosti a cenové stability. Podporovat ekonomický růst a vnější rovnováhu. 4 q70. léta: objevení SLUMFLACE – POPTÁVKOVĚ ORIENTOVANÁ KEYNESIÁNSKÁ EKONOMIE nedokázala vysvětlit: Øopět příklon k liberální ekonomii a nástupu konzervativních směrů ekonomických teorií. ØCíle hospodářské politiky: zredukovány na zajištění cenové stability - cíl prioritní, Øplná zaměstnanost je cílem podřízeným. Ø ØPODLE NÁSTROJŮ: HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA FISKÁLNÍ, MONETÁRNÍ, VNĚJŠÍ OBCHODNÍ, DŮCHODOVÁ. HISTORIE HP a FP – detailněji PODSTATA ROZPOČTOVÉ (RP) A FISKÁLNÍ POLITIKY (FP) üSoučasnost: ROZPOČTOVÁ x FISKÁLNÍ POLITIKA – dva odlišné pojmy. •speciální ekonomická disciplína VEŘEJNÉ FINANCE: zabývá se odlišností pojmů. V 70. letech se objevila slumflace, kterou poptávkově orientovaná keynesiánská ekonomie nedokázala vysvětlit. Dochází opět k přiklonění k liberální ekonomii a nástupu konzervativních směrů ekonomických teorií. Cíle hospodářské politiky jsou zredukovány na zajištění cenové stability (cíl prioritní), plná zaměstnanost je cílem podřízeným. Podle nástrojů rozlišujeme hospodářskou politiku fiskální, monetární, vnější obchodní a důchodovou. 1.RP zkoumá procesy, které se odehrávají v rámci rozpočtové soustavy na všech úrovních veřejné správy; Ødbá na souvislost mezi cíli, nástroji a předpokládaným výsledkem z pohledu finančních prostředků; Øzobrazuje hospodaření veřejné správy v rámci daného rozpočtového období, nejč. za 1 kalendářní rok. üCíl: získat dostatečné veřejné příjmy potřebné k realizaci veřejných výdajů. PODSTATA RP a FP Do 30. let 20. století převládal liberální přístup k hospodářství. Hlavní směry ekonomické teorie (ať už klasická škola politické ekonomie či ekonomie neoklasická) vycházely z víry v samoregulační schopnost hospodářství, kdy ekonomika je schopna dlouhodobě dosahovat výstupu na úrovni potenciálního produktu. V tomto liberálním přístupu k hospodářství tedy nebylo místo pro aktivní hospodářskou politiku. Úkolem státu bylo hlavně vytvářet podmínky pro fungování tržního mechanismu. Od 20. let 20. století dochází k přehodnocování názorů na schopnost ekonomiky dosahovat výkonu na úrovni potenciálního produktu. Podnětem přehodnocení platnosti postulátů neoklasické ekonomie bylo opakování hospodářských poklesů, jejich prohlubování a zkracování amplitudy hospodářského cyklu. Dochází k odklonu od liberálního nahlížení na fungování hospodářství a přiklonění se k názoru, že v nových podmínkách (rozvinutá společnost, existence nedokonale konkurenčních struktur, nepružnost mezd, nejistota…) není tržní mechanismus schopen zabezpečit výkon ekonomiky odpovídající potenciálnímu produktu. Zde se tedy otvírá prostor pro aktivní hospodářskou politiku. Cílem státu je zajistit stabilitu a rovnováhu hospodářství. Hospodářská politika je pojímána jako politika stabilizační a jejími základními cíly je dosažení plné zaměstnanosti a cenové stability. Podporovat ekonomický růst a vnější rovnováhu. 2.FP využívá nástroje k nastolení ekonomické rovnováhy a podpoře ekonomického růstu. üTypické NÁSTROJE: ZMĚNY VE VEŘEJNÝCH VÝDAJÍCH / PŘÍJMECH: DANĚ, CLA, PRAVIDLA AMORTIZACE, ZMĚNY V KVANTITĚ / KVALITĚ NABÍZENÝCH VEŘEJNÝCH STATKŮ i.U VEŘEJNÝCH PŘÍJMŮ zkoumána zejména VÝŠE ZDANĚNÍ: výrazný vliv na chování ekonomických subjektů; ii.U VEŘEJNÝCH VÝDAJŮ: rozsah veřejného sektoru a jeho podíl na tvorbě HDP. ü ü üFP splňuje CÍLE v úrovni i.MAKROEKONOMICKÉ: funkci STABILIZAČNÍ a PRORŮSTOVOU ii.MIKROEKONOMICKÉ: funkci ALOKAČNÍ a REDISTRIBUČNÍ. •Zprostředkující CÍLE: AD/AS – příspěvek ke splnění HLAVNÍCH CÍLŮ hospodářské politiky. Hlavní rozdíly mezi RP a FP: tabulka PODSTATA RP a FP Do 30. let 20. století převládal liberální přístup k hospodářství. Hlavní směry ekonomické teorie (ať už klasická škola politické ekonomie či ekonomie neoklasická) vycházely z víry v samoregulační schopnost hospodářství, kdy ekonomika je schopna dlouhodobě dosahovat výstupu na úrovni potenciálního produktu. V tomto liberálním přístupu k hospodářství tedy nebylo místo pro aktivní hospodářskou politiku. Úkolem státu bylo hlavně vytvářet podmínky pro fungování tržního mechanismu. Od 20. let 20. století dochází k přehodnocování názorů na schopnost ekonomiky dosahovat výkonu na úrovni potenciálního produktu. Podnětem přehodnocení platnosti postulátů neoklasické ekonomie bylo opakování hospodářských poklesů, jejich prohlubování a zkracování amplitudy hospodářského cyklu. Dochází k odklonu od liberálního nahlížení na fungování hospodářství a přiklonění se k názoru, že v nových podmínkách (rozvinutá společnost, existence nedokonale konkurenčních struktur, nepružnost mezd, nejistota…) není tržní mechanismus schopen zabezpečit výkon ekonomiky odpovídající potenciálnímu produktu. Zde se tedy otvírá prostor pro aktivní hospodářskou politiku. Cílem státu je zajistit stabilitu a rovnováhu hospodářství. Hospodářská politika je pojímána jako politika stabilizační a jejími základními cíly je dosažení plné zaměstnanosti a cenové stability. Podporovat ekonomický růst a vnější rovnováhu. Tabulka: Rozdíl mezi rozpočtovou a fiskální politikou Do 30. let 20. století převládal liberální přístup k hospodářství. Hlavní směry ekonomické teorie (ať už klasická škola politické ekonomie či ekonomie neoklasická) vycházely z víry v samoregulační schopnost hospodářství, kdy ekonomika je schopna dlouhodobě dosahovat výstupu na úrovni potenciálního produktu. V tomto liberálním přístupu k hospodářství tedy nebylo místo pro aktivní hospodářskou politiku. Úkolem státu bylo hlavně vytvářet podmínky pro fungování tržního mechanismu. Od 20. let 20. století dochází k přehodnocování názorů na schopnost ekonomiky dosahovat výkonu na úrovni potenciálního produktu. Podnětem přehodnocení platnosti postulátů neoklasické ekonomie bylo opakování hospodářských poklesů, jejich prohlubování a zkracování amplitudy hospodářského cyklu. Dochází k odklonu od liberálního nahlížení na fungování hospodářství a přiklonění se k názoru, že v nových podmínkách (rozvinutá společnost, existence nedokonale konkurenčních struktur, nepružnost mezd, nejistota…) není tržní mechanismus schopen zabezpečit výkon ekonomiky odpovídající potenciálnímu produktu. Zde se tedy otvírá prostor pro aktivní hospodářskou politiku. Cílem státu je zajistit stabilitu a rovnováhu hospodářství. Hospodářská politika je pojímána jako politika stabilizační a jejími základními cíly je dosažení plné zaměstnanosti a cenové stability. Podporovat ekonomický růst a vnější rovnováhu. 5/50 HISTORIE, ÚLOHA FISKÁLNÍ POLITIKY Původní smysl – získávání a shromažďování peněžních prostředků pro krytí státních výdajů, ať již šlo o výdaje na provoz královského dvora nebo republikánského zřízení, na vedení válek či na infrastrukturální projekty. Koneckonců – plnění původního fiskálního úkolu je předpokladem pro plnění úkolů ostatních, neboť bez akumulovaných peněžních prostředků nelze provádět aktivní fiskální politiku.. HISTORIE, ÚLOHA FISKÁLNÍ POLITIKY Do 30. let 20. století převládal liberální přístup k hospodářství. Hlavní směry ekonomické teorie (ať už klasická škola politické ekonomie či ekonomie neoklasická) vycházely z víry v samoregulační schopnost hospodářství, kdy ekonomika je schopna dlouhodobě dosahovat výstupu na úrovni potenciálního produktu. V tomto liberálním přístupu k hospodářství tedy nebylo místo pro aktivní hospodářskou politiku. Úkolem státu bylo hlavně vytvářet podmínky pro fungování tržního mechanismu. Od 20. let 20. století dochází k přehodnocování názorů na schopnost ekonomiky dosahovat výkonu na úrovni potenciálního produktu. Podnětem přehodnocení platnosti postulátů neoklasické ekonomie bylo opakování hospodářských poklesů, jejich prohlubování a zkracování amplitudy hospodářského cyklu. Dochází k odklonu od liberálního nahlížení na fungování hospodářství a přiklonění se k názoru, že v nových podmínkách (rozvinutá společnost, existence nedokonale konkurenčních struktur, nepružnost mezd, nejistota…) není tržní mechanismus schopen zabezpečit výkon ekonomiky odpovídající potenciálnímu produktu. Zde se tedy otvírá prostor pro aktivní hospodářskou politiku. Cílem státu je zajistit stabilitu a rovnováhu hospodářství. Hospodářská politika je pojímána jako politika stabilizační a jejími základními cíly je dosažení plné zaměstnanosti a cenové stability. Podporovat ekonomický růst a vnější rovnováhu. Aktivní funkce FP 5/50 Původní smysl – získávání a shromažďování peněžních prostředků pro krytí státních výdajů, ať již šlo o výdaje na provoz královského dvora nebo republikánského zřízení, na vedení válek či na infrastrukturální projekty. Koneckonců – plnění původního fiskálního úkolu je předpokladem pro plnění úkolů ostatních, neboť bez akumulovaných peněžních prostředků nelze provádět aktivní fiskální politiku.. Fiskální politika: •makroekonomicky pojaté využití systému veřejných financí, tj. změn objemu a struktury veřejných příjmů a výdajů, volby typu a objemu rozpočtového salda a způsobu jeho krytí k dosažení žádané úrovně nebo stabilizace úrovně reálných makroekonomických proměnných, především míry ekonomického růstu a zaměstnanosti, •důraz na stabilizační funkci veřejných financí, •státní rozpočet je využíván jako jeden z nástrojů hospodářské politiky, •je pojmem novějším, vzniká později v souladu s konceptem aktivních veřejných financí ve vazbě na keynesovsky pojatou hospodářskou politiku (od 30.let 20 století) Rozpočtová politika •starší pojem, upřednostňuje alokační a redistribuční funkci veřejných financí, •vyjadřuje veřejné finance ve finančním pojetí, •státní rozpočet, bez snahy ovlivnit reálné makroekonomické veličiny, soustřeďuje veřejné zdroje na: •financování produkce veřejných statků, •odstranění a vyrovnání efektů externalit, •sociálně motivovanou redistribuci důchodu, •vyrovnanost rozpočtu vyjadřuje úspěšnost rozpočtové politiky, vypovídá o dobrém hospodaření státu, •provádí ji ministerstvo financí. Funkce fiskální politiky 8/50 Dle některých ekonomizujících sociálních filozofů jsou hrubý domácí produkt, agregátní poptávka, zaměstnanost a další makroveličiny výsledkem svobodných rozhodnutí ekonomických subjektů a ve svobodné společnosti by neměly být ovlivňovány aktivistickou hospodářskou politikou v duchu sociálního inženýrství, ať již jakkoli ideově zaměřeného. Akceptujeme-li však aktivní hospodářskou politiku (a v našem kontextu politiku fiskální) jako účelnou a oprávněnou, vyvstává otázka jejích funkcí. Rozlišujeme mikroekonomické a makroekonomické funkce fiskální politiky. V rovině mikroekonomické jde o funkci alokační a redistribuční: a)Funkce alokační spočívá v soustředění a vynaložení finančních prostředků k úhradě produkce veřejných statků (čistých i smíšených). Spočívá také v ovlivňování alokace výrobních faktorů s ohledem na existenci negativních a pozitivních externalit. b)Funkce redistribuční, tzn. přerozdělovací, souvisí se snahami o zmírnění nerovnosti v tržním rozdělování důchodu (produktu). Přerozdělování by nemělo překročit rámec účelné solidarity, neboť by podporovalo morální hazard, tzn. oslabování odpovědnosti občanů za sebe 18 FUNKCE FISKÁLNÍ POLITIKY - shrnutí 1.MIKROEKONOMICKÉ ØALOKAČNÍ – financování veřejných statků a služeb ØREDISTRIBUČNÍ (PŘEROZDĚLOVACÍ) – daně a transfery, rovnoměrnější rozdělení důchodů 2.MAKROEKONOMICKÉ ØSTABILIZAČNÍ – zaměřené na dosažení hlavních cílů fiskální politiky ØPRORŮSTOVÁ – viz ekonomie strany nabídky Vláda a fiskální politika •Skrze FP – vlády ovlivňují výši produktu, míry inflace: stimulací či destimulací AD; üFiskální expanze/ restrikce působí přes mechanismus multiplikátorů = vliv na AD. •Z hlediska působení rozlišujeme tyto druhy FP: 1.Expanzivní fiskální politiku – spadají sem jakákoliv opatření, která podporují růst AD a růst produktu 2.Restriktivní fiskální politiku - spadají sem jakákoliv opatření, která přispívají k snižování AD a omezování růstu produktu, ale zároveň i ke snižování inflace. • 7/50 20 Typy fiskální politiky 1.expanzivní FP Spočívá v růstu výdajů ze SR nebo poklesu daní obyvatelstva i firem Øroste agregátní poptávka – vládní výdaje Øroste reálný HDP Øzvyšuje se cenová hladina Ø 2.restriktivní FP Dochází k poklesu výdajů ze SR nebo růstu daní firem a obyvatel. Ø v důsledku toho klesá agregátní poptávka, HDP i cenová hladina (cílem vlády je omezení inflačních tlaků) Vliv zvýšení vládních výdajů Vliv snížení vládních výdajů Státní rozpočet •centralizovaný peněžní fond, který vytvářejí, rozdělují a používají státní orgány, •tvoří, rozděluje a používá na principu: •nenávratnosti, •neekvivalence a •nedobrovolnosti, •je schvalován zákonodárnými sbory, •má podobu rozpočtového zákona, •je sestavován MF, které odpovídá i za jeho plnění. • 13/50 •plní funkce odvozené od funkce veřejných financí: •ALOKAČNÍ - realizuje se pomocí financování potřeb veřejného sektoru, •REDISTRIBUČNÍ -spojena s přerozdělováním části HDP a zmírňováním nerovností mezi subjekty, ke kterým plynou prostřednictvím transferů, progresivních daní, dotacemi určitého statku, •STABILIZAČNÍ - ovlivňování ekonomické stability pomocí příjmů a výdajů SR, veřejné finance jako součást hospodářské politiky, prorůstá do makroekonomické problematiky. Proces: •příprava a projednávání návrhu rozpočtu ve vládě (orgánu moci výkonné), •projednávání a schvalování návrhu v parlamentu (orgánu moci zákonodárné), •realizace rozpočtu, tj. hospodaření podle rozpočtu v průběhu rozpočtového roku, •následná kontrola Schéma rozpočtové soustavy ČR 11/50 Veřejné finance 12/50 Funkce státní rozpočtu •Příjmy SR tvoří daně (přímé, nepřímé), poplatky, příjmy z privatizace apod. •Výdaje tvoří transfery obyvatelstvu, mandatorní výdaje na jednotlivé politiky, výdaje na nákup výrobků a služeb •V ČR se sestavuje na 1 kalendářní rok a má podobu zákona (v případě neschválení PS se hospodaří dle rozpočtového provizoria) •Do systému veřejných financí se kromě SR řadí také rozpočty krajů a obcí a také státní fondy. • 15/50 •Státní rozpočet - proces •příprava a projednávání návrhu rozpočtu ve vládě (orgánu moci výkonné), •projednávání a schvalování návrhu v parlamentu (orgánu moci zákonodárné), •realizace rozpočtu, tj. hospodaření podle rozpočtu v průběhu rozpočtového roku, •následná kontrola Státní rozpočet •Krátkodobý schodek – jeho účinky mohou být krátkodobě pozitivní, např. ve směru eliminace vlivu exogenních faktorů na objem veřejných výdajů (cenové šoky, přírodní katastrofy, ekonomická recese, nezaměstnanost). Je kryt emisí státních pokladničních poukázek a výsledný emisí střednědobých a dlouhodobých státních dluhopisů, •Dlouhodobý schodek – má negativní důsledky - vede k růstu veřejného dluhu a dluhová služba se stává pro rozpočet břemenem, dále vede k omezení možnosti využití nástrojů stabilizační fiskální politiky, přináší také inflační tlaky nebo dochází k omezování soukromých investic (tzv. vytěsňovací efekt • 21/50 Státní rozpočet 22/50 csvukrs Dluh 23/50 Dluh •Veřejný dluh – je souhrnem závazků státu; subjektů územní samosprávy (obcí, krajů); mimorozpočtových finančních účelových fondů; veřejnoprávních institucí zřizovaných státem a územní samosprávou; státních podniků. •Veřejný dluh je výrazem dlouhodobé fiskální nerovnováhy, příčnou vzniku a prohlubování veřejného dluhu je kumulování rozpočtových deficitů, zejména státního rozpočtu •Veřejný dluh členíme na: •hrubý (celkový objem závazků); •čistý (hrubý dluh – pohledávky). • 23/50 Způsoby krytí dluhu •peněžní krytí – vláda si vezme úvěr od centrální banky, což se projeví v růstu monetární báze, a tím i cenové hladiny, a proto je tato praxe v řadě zemí omezena či zakázána; •dluhové krytí – jedná se o transformaci deficitu do veřejného dluhu, což je uskutečněno: •domácí (transformace deficitu do domácího dluhu), který je většinou realizován v podobě vydání státních dluhopisů (státní pokladniční poukázky, střednědobé nebo dlouhodobé dluhopisy), •zahraniční (transformace deficitu do zahraničního dluhu); •krytí pomocí zvyšování daní; •krytí prostřednictvím prodeje státních aktiv – v tranzitivních ekonomikách je běžné krytí rozpočtových deficitů prodejem státního majetku v privatizaci; •krytí deficitu přebytkem z minulých let - což je bohužel málo častý případ. • 24/50 Dluh •Vývoj veřejného dluhu lze charakterizovat takto: •státní dluh roste významně od roku 1997; •od roku 2004 roste vnější dluh; •klesá krytí státního dluhu prostřednictvím státních pokladničních poukázek; •zvyšují se náklady spojené s dluhovou službou; •roste podíl dluhu na HDP; •roste dluh obcí. • • 25/50 Nástroje fiskální politiky 28/50 Diskreční opatření zpravidla vlády či parlamentu jsou jednorázovými rozhodnutími např. změny daňových sazeb či stanovení výše vládních výdajů v dané kapitole SR či další vědomé (záměrné) opatření za účelem makroekon.stabilizace Vestavěné stabilizátory působí automaticky po svém zavedení, tj. nevyžadují žádná další rozhodnutí. Působí proticyklicky a patří sem zejména systém pojištění v nezaměstnanosti či progresivní zdanění Vestavěné stabilizátory 29/50 •Vestavěné stabilizátory •progresivní důchodové daně, •dávky v nezaměstnanosti a pojištění v nezaměstnanosti, •Mandatorní výdaje ze SR Vestavěné stabilizátory 29/50 •Vestavěné stabilizátory •progresivní důchodové daně, •dávky v nezaměstnanosti a pojištění v nezaměstnanosti, •Mandatorní výdaje ze SR Státní rozpočet (SR) 29/50 Příjmy a výdaje, které stát v daném období (zpravidla ročním) uskutečňuje, tvoří náplň státního rozpočtu. Státní rozpočet (SR) 29/50 Postup je zhruba následující: Návrh rozpočtu, jak již bylo řečeno, připravuje ministerstvo financí, které vychází z prognózy vývoje HDP, kurzu koruny, mezd, cen a daňových příjmů (daňového inkasa). V úvahu bere i odhad vývoje platební bilance státu a světového hospodářství. Hrubý odhad příjmů a výdajů státu je předložen vládě republiky, která schvaluje tzv. rozpočtový rámec. První verze státního rozpočtu je předložena vládě v září; do konce tohoto měsíce musí být návrh odeslán Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Zde musí být rozpočet ve třech čteních schválen do konce prosince. Pokud by se tak nestalo, musel by stát v dalším roce hospodařit podle rozpočtového provizoria. Závazným by tak byl objem výdajů z předcházejícího roku, přičemž by z této částky byla každý měsíc, až do schválení řádného rozpočtu, uvolňována jedna dvanáctina z objemu celkových loňských výdajů. Příjmy státního rozpočtu 32/50 Příjmy státního rozpočtu 32/50 *Souvisí to se způsobem jejich vybírání, neboť je méně nápadný, poplatník si jejich placení při nákupu jednotlivých zboží zpravidla neuvědomuje (jde často o malé částky skryté v ceně) a navíc je jejich platba spojena s užitkem – případně i požitkem, plynoucím ze spotřeby daného zboží. Daňová praxe tak vlastně dává za pravdu ministru financí francouzského krále Jindřicha IV., vévodovi ze Sully, který králi říkával: „Umění vybírat daně, můj pane, se rovná schopnosti oškubat husu, aniž by to postřehla.“ DANĚ LINEÁRNÍ, PROGRESIVNÍ A DEGRESIVNÍ •Konstrukce daní – vliv na vztah mezi vývojem peněžních příjmů domácností i firem a jejich skutečnými disponibilními důchody. üZ hlediska tohoto účinku rozlišujeme: 1.LINEÁRNÍ DANĚ – podíl na celkových peněžních důchodech se nemění. Sazby jsou pevné, tzn. že se změnou daňového základu (tzn. výše zdaňovaného důchodu) se nemění. ØOdčerpávají sice těm, kdo mají vyšší důchody, absolutně větší částku než těm, kdo mají důchody nižší, Ørelativně odčerpávají všem poplatníkům stejně a nemění tudíž důchodové relace. •Př.: daň z příjmu právnických osob, tzn. ze zisku firem, která činí 19 %. • 2.PROGRESIVNÍ DANĚ – konstruovány tak, že s růstem peněžních důchodů roste i daňová sazba; absolutní částka roste rychleji než důchody. 32/50 32/50 DANĚ LINEÁRNÍ, PROGRESIVNÍ A DEGRESIVNÍ Degresivně však mohou působit i daně, v nichž je degrese obsažena implicitně a není na první pohled zjevná. Vezměme jako příklad daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, která, jak již bylo řečeno, je součástí ceny statků. Na první pohled se může zdát, že taková daň dopadne na všechny spotřebitele stejně. Ve skutečnosti však více zatěžuje nižší důchodové kategorie obyvatelstva. Je to způsobeno tím, že z důchodů chudších domácností je na spotřebu vynakládána výrazně vyšší část než z důchodů domácností bohatších. Typy fiskální politiky 30/50 Typy fiskální politiky qExpanzivní fiskální politika: •zvýšení vládních nákupů zboží a služeb (G), •zvýšení transferových plateb (TR), •snížení autonomních daních (Ta), •snížení důchodové daně (t). qRestriktivní fiskální politika: •snížení vládních nákupů zboží a služeb (G), •snížení TR, •zvýšení Ta, •zvýšení sazby důchodové daně. • 31/50 P Y AD1 SRAS Y* LRAS Recesní mezera E Y1 < AD2 Δ +G P1 P2 Expanzivní fiskální politika • 33/50 P Y AD1 SRAS Y* LRAS Inflační mezera E Y1 < AD2 Δ -G P2 P1 Restriktivní fiskální politika • 34/50 • 45° (Y=AE) AE Y AA YE1 AE1=C + I +G1 AE2=C+ I + G2 ΔG YE2 Přírůstek G vyvolá posun křivky AE směrem nahoru E1 E2 Nový rovnovážný bod Došlo k nárůstu produktu Expanzivní fiskální politika v modelu důchod – výdaje (45°) 35/50 P Y AD1 SRAS P1 Y1* LRAS E1 Y2 AD2 P2 E2 Expanzivní fiskální politika při plném využití zdrojů • 36/50 Účinky fiskální politiky •Ve dvou časových horizontech rozlišujeme: •Krátkodobé účinky za předpokladu, že v ekonomice nejsou plně využity zdroje a vláda s cílem zlepšit využití zdrojů uplatní expanzivní politiku • •Dlouhodobé účinky - expanzivní fiskální politika neovlivní úroveň reálného produktu Y0 = Y1 = Y* a zaměstnanosti, zvýší se cenová hladina. • 37/50 P Y AD1 P1 Y* LRAS E AD2 P2 E Dlouhodobé účinky expanzivní fiskální politiky 38/50 Vytěsňovací efekt •Expanzivní fiskální politika snižuje úroveň soukromých investičních výdajů, Øpokud pokles investičních výdajů odpovídá fiskální expanzi při nezměněné velikosti složek agregátní poptávky se nemění velikost produktu = ÚPLNÝ VYTĚSŇOVACÍ EFEKT, •Z dlouhodobého hlediska fiskální expanze nemění Y a zaměstnanosti, zvyšuje P a i, snižuje úroveň soukromých investičních výdajů. • 39/50 49 Vytěsňovací efekt (crowding out effect) Vytěsnění soukromých investic emisí vládních dluhopisů Dlouhodobé účinky expanzivní fiskální politiky – vytěsňovací efekt 40/50 51 Názory na úlohu fiskální politiky: •Pasivní FP – cílem byla vyrovnanost SR (do 30. let 20. století) •Aktivní FP ØKeynesovské pojetí – v recesi je možný deficit - expanzivní FP používaná ke zvýšení agregátní poptávky (nazývaná jako politika jemného ladění, tzv. fine-tuning, nebo politika stop and go), byla používána (neúspěšně) např. po velké hospodářské krizi až do 70. let 20. století ØNeoklasická nabídkově orientovaná FP – založená na snížení daní, které zvýší krátkodobou agregátní nabídku (autorem je americký ekonom Arthur Laffer, v USA používaná od 70. let 20. st.) 52 Nabídkově zaměřená fiskální politika Nabídkově zaměřená fiskální politika Podpora všech subjektů, faktorů a procesů zvyšujících nabídku vede v obr. 11.5 k posunu křivky nabídky SRAS1 doprava, do pozice SRAS2, což má za jinak stejných okolností za následek nejen přírůstek reálného produktu (z Q1 na Q2), ale i pokles cenové hladiny z P1 na P2. Nabídkově zaměřená fiskální politika 55 Doporučení ekonomie strany nabídky 56 Lafferova křivka > (v Kč) Jaká je tedy daňová sazba v bodě B? Výnos z daní Daňová sazba ? C A B 75% 13% TR TRmax 100% Zakázaná zóna Lafferova křivka – ekonomie strany nabídky 43/50 Dle Lafferovy křivky objem příjmů státního rozpočtu z daní po dosažení svého maxima s rostoucí daňovou sazbou klesá. Ekonomická interpretace křivky: Příliš vysoká daňová zátěž snižuje motivaci k dodatečné práci, ke zvýšení kvalifikace, k přebírání rizika a k investování. pro rozhodnutí o investici je nejdůležitější srovnání očekávané mezní efektivity investice (její očekávané rentability) a mezních nákladů na tuto investici, přičemž těmito náklady rozumíme úrokovou míru, za niž je možné získat kapitál. Záleží tedy na zisku, který je u dané investice očekáván. Zde vstupuje do hry daň ze zisku firem. Rozlišujeme zisk před zdaněním a zisk po zdanění. Protože vlastníci firem a manažeři mohou disponovat jen tím ziskem, který jim zůstane po zdanění, snaží se maximalizovat právě ten zisk, který jim zůstane po zaplacení daně. To znamená, že míra, v jaké jsou firmy zdaňovány, ovlivňuje rozhodování o rozsahu investic. Současně z toho plyne, že zvyšování míry zdanění zisků snižuje ziskovost investování a tím výši plánovaných investic. Naopak snižování daní ze zisků podporuje investiční činnost. Lafferova křivka •Lafferův bod je umístěn ve středu daňové sazby (50 %), ale pouze „technicky“. •Optimální bod je předmětem hledání v daňovém prostředí ve vztahu stát (a jeho státní pokladna) a na druhé straně daňový poplatník. •Vyšší zdanění začíná formovat „stínovou (šedou) ekonomiku“ a je jedním z aspektů snižování výběru financí na daních. •Červená zóna znázorňuje tedy situaci, kterou by stát neměl připustit. Zóna „B“ je tedy zónou prohibitivní. •U nízkých daní – zelená zóna „A“ – lze tyto daně dále navyšovat, a to až do Lafferova bodu, pak výběr financí do státního rozpočtu klesá. •Daňový výnos nemusí být přímo úměrný míře zdanění, tedy vysoké zdanění rovnou nemusí přinášet vyšší výběr na daních. 45/50 Lafferova křivka •změna míry zdanění ovlivňuje rozpočtové příjmy, •vysoké zdanění nestimuluje subjekty k ekonomické aktivitě, vede ke zpomalení růstu nebo k poklesu důchodu, •růst „t“ za určitou hranici může být doprovázen klesajícím množstvím vybraných daní = daňový výnos, •pokles „t“ vede krátkodobě k poklesu množství vybraných daní a dlouhodobě v důsledku stimulace růstu důchodu k jejich růstu - vyjadřuje LAFFEROVA KŘIVKA 42/50 Evropská unie a fiskální disciplína •Členské státy Eurozóny uzavřely v r. 1997 dohodu zvanou Pakt stability a růstu – nástroj EU k vynucení rozpočtové disciplíny, technické upřesnění ustanovení Maastrichtské smlouvy, které zakazuje členským státům EU hospodařit s nadměrnými rozpočtovými schodky. Některé státy ji nedodržovaly, to vyústilo do tzv. dluhové krize, která propukla v roce 2010 nejdříve v Řecku, ale poté i v dalších státech. •Proto byl v r. 2012 ustanoven Evropský stabilizační mechanismus (ESM, „evropský záchranný fond“ neboli „euroval“) •Byla přijata Smlouva o fiskální odpovědnosti (tzv. Fiskální pakt): Ø"zlaté pravidlo" - země má mít přebytek SR během celého ekonomického cyklu. Strukturální deficit max. 0,5 % HDP (u zemí, kde je poměr dluhu k HDP pod 60 %, může dosáhnout deficit 1% HDP) Ø"automatická náprava" - země musí přijmout opatření ke splnění „zlatého pravidla“ v daném časovém horizontu Ø"téměř" automatické sankce – když deficit rozpočtu překročí 3% HDP, potom zemi hrozí finanční pokuta. 60 Na studium: https://economy-finance.ec.europa.eu/economic-and-fiscal-governance/stability-and-growth-pact_en 61 Konvergenční kritéria (tzv. Maastrichtská kritéria) pro vstup do EMU: •zdravé veřejné finance Ø maximálně 3% deficit / HDP Ømaximálně 60% dluh / HDP •cenová stabilita Ø roční míra inflace max. o 1,5% vyšší než průměr 3 států EMU s největší cenovou stabilitou Ø dlouhodobé nominální úrokové míry max. o 2 % vyšší než u 3 států EMU s nejlepší cenovou stabilitou ü üFISKÁLNÍ PAKT, oficiálně „Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii“ z roku 2012. üČR: finanční ústava, na jejímž základě je zřízená Národní rozpočtová rada: funkčně, finančně a personálně nezávislý orgán; cíl: sledovat a vyhodnocovat plnění rozpočtových cílů vlády. Cílem smlouvy je zajištění stability evropských financí, k čemuž má napomoci zejména: •zakotvení pravidla vyrovnaného státního rozpočtu do právního řádu členských zemí Evropské unie, •zdůraznění kriteriální funkce ukazatelů stanovených maastrichtskousmlouvou (deficit maximálně 3 % HDP, veřejný dluh maximálně 60 % HDP), •zavedení (automatického) mechanismu pro přijetí nápravných opatření, •stanovení sankcí za porušení dohodnutých pravidel fiskální disciplíny. Česko se k fiskálnímu paktu připojilo v roce 2019. Převládlo přesvědčení, že smlouva může být užitečná při ochraně finanční stability, která je pro zemi s vysoce otevřenou ekonomikou závislou na vnějším prostředí nezbytná. Finanční stabilita je přitom chápána jako „situace, kdy finanční systém plní své funkce bez závažných poruch a nežádoucích důsledků pro současný i budoucí vývoj ekonomiky jako celku a zároveň vykazuje vysokou míru odolnosti vůči šokům“ (ČNB). K dosažení takto pojaté finanční stability má v Česku napomáhat finanční ústava, na jejímž základě je zřízená Národní rozpočtová rada, jakožto funkčně, finančně a personálně nezávislý orgán, jehož cílem bude sledovat a vyhodnocovat plnění rozpočtových cílů vlády. Inspirace zkušenostmi s centrální bankou (ČNB) – nejvyšší odbornou autoritou v monetární sféře, která nerozhoduje pod tlakem politiků (alespoň ne bezprostředním) – je zcela zřejmá. Finanční ústava stanovila maximální limit pro výši veřejného dluhu a zavedla tzv. dluhovou brzdu v podobě opatření k zamezení dalšího zadlužování, která bude aktivizována při dosažení veřejného dluhu ve výši 55 % HDP. DĚKUJI ZA POZORNOST